Čokoláda není jen pochoutka. Jedná se o historický artefakt zabalený ve fólii. Aztékové nejedli jen kakao. Uctívali ho. Podle legendy Quetzalcoatl, opeřený had – bůh větru – přinesl kakaové boby z nebes. Pro domorodé obyvatelstvo to nebylo jen občerstvení. Bylo to posvátné.
Obětovali ho bohům. Přinesli to králům. Aztécký vládce prý pil čokoládu každý den. Nejedlo se jako tvrdá deska. Byl to tekutý rituál. Fazole byly tak cenné, že sloužily jako platidlo. Za deset fazolí jste si mohli koupit králíka. Za sto bobů – otrok.
Španělům unikla pointa
Pak přišel Kryštof Kolumbus. Před pěti sty lety přistál na ostrově Guanaja, který se nachází u pobřeží Hondurasu. Místní obyvatelé ho přivítali dárky. Mezi nimi byl pytlík hnědých kakaových bobů. Columbus na ně zíral. Neměl nejmenší tušení, co s nimi dělat. Ostrované mu nepředali jen surový produkt. Ukázali mu, jak vyrobit tchocolatl. Mleli fazole. Bylo přidáno koření. Ředí se vodou.
Výsledkem byla pěnivá, ostrá, hořká tinktura. Nebylo to nic jako sladká mléčná čokoláda, kterou známe dnes. Columbus se napil. Nenáviděl to. Bylo to příliš hořké. Příliš divné. Odvrátil se od fazolí. Odešel, aniž by využil svého jmění.
Pomalá realizace
Kolumbovo odmítnutí nebyl konec příběhu. Bylo to jen zpoždění. O sedmnáct let později, v roce 1519, přišel další Španěl. Díval se na stejné fazole jinak. Viděl hodnotu tam, kde Kolumbus neviděl nic. Uvědomil si potenciál kakaa. Tento okamžik znamenal začátek cesty čokolády na evropský dvůr. Všechno to ale začalo nedorozuměním. A promarněná příležitost.
