Archeologické objevy v Iráku a Gruzii přepisují naše chápání náboženské tolerance ve starověkém světě. Nedávné vykopávky ukazují, že křesťané a zoroastriáni – stoupenci jednoho z nejstarších monoteistických náboženství na světě – žili pokojně vedle sebe již v 5. století našeho letopočtu. Tato zjištění zpochybňují zjednodušené představy o konfliktu mezi říšemi a vyznáními a odhalují složitější realitu.
Mírumilovní sousedé v severním Iráku
Na místě Gird-i Qazhav v iráckém Kurdistánu byl objeven 1500 let starý křesťanský klášter. Tento objev je významný, protože jde o první křesťanskou stavbu, která kdy byla v této oblasti nalezena. Ještě pozoruhodnější je, že se nachází v těsné blízkosti sasanského perského opevnění, kde se aktivně praktikoval zoroastrismus. Podle týmu archeologů Alexandra Tamma a Dirka Wickeho byly obě stavby od sebe vzdáleny jen pár metrů, což ukazuje na harmonické soužití těchto komunit.
Klášter pochází z doby kolem roku 500 našeho letopočtu, z období, kdy křesťanství expandovalo za hranice Římské říše. Archeologické důkazy zahrnují fragmenty raně křesťanských křížů, což naznačuje, že tyto komunity aktivně praktikovaly svou víru. Umístění místa také naznačuje, že náboženské hranice byly více rozmazané, než se dříve myslelo.
Synkretismus ve starověké Gruzii
Dále na sever, v dnešní Gruzii, 2000 let starý komplex svatyně v Dedoplis Gora nabízí další důkazy o náboženském míšení. Tato oblast, tehdy součást království Kartli, ale pod silným perským vlivem, zažila jedinečnou kombinaci zoroastriánského uctívání s místními gruzínskými hvězdnými božstvy. Výzkum archeologa Davida Gagoshidze ukazuje, že vládnoucí elita vyznávala několik náboženství současně.
Zoroastriánské rituály, včetně každodenních obětí, byly vykonávány v jedné z místností svatyně. V druhé – uctívání řeckého Apolla, soudě podle nalezených figurek. Zdá se, že třetí místnost byla používána pro „synkretistický“ obřad, spojující zoroastrijskou víru s místními kulty plodnosti. Obyvatelé paláce zřejmě nepovažovali tyto názory za vzájemně se vylučující.
Zoroastrismus: Tolerance s výjimkami
Tyto objevy potvrzují, že zoroastrismus, starověké perské náboženství založené na uctívání ohně a „moudrého pána“ Ahura Mazdy, bylo často tolerantnější než některé pozdější říše. Přestože období pronásledování skutečně nastala – zejména proti křesťanům a manichejcům v pozdní sásánovské éře – archeologické důkazy naznačují, že mírové soužití bylo běžnější než otevřený konflikt.
Přežití zoroastrismu po více než tisíc let, od jeho počátků před nějakými 3500 lety až do vzestupu islámu, hovoří o jeho přizpůsobivosti a schopnosti koexistovat s jinými vyznáními. Fráze „Tak mluvil Zarathustra“ je známá díky Nietzschemu, ale prorokův odkaz je mnohem komplexnější a obsáhlejší, než si mnozí uvědomují.
Na závěr tyto nové archeologické objevy poskytují přesvědčivý důkaz, že náboženské hranice ve starověkém světě nebyly vždy pevné. Křesťané a zoroastriáni, přestože patřili k válčícím říším, často žili a uctívali vedle sebe bez konfliktů. Zpochybňuje zjednodušující vyprávění o náboženských sporech a ukazuje potenciál pro mírové soužití i v době geopolitického napětí.
